pondělí 13. února 2017

MtF vypráví: "Nemám úplný odpor k stávajícímu pohlaví."

Požádala jsem jednoho MtF člověka, kterého jsem před několika měsíci poznala na netu, (v době, kdy jsem tápal asi nejvíc), jestli by nenapsal něco o svém životě na můj blog. Jsem moc ráda, že souhlasil. Tady je jeho příběh, jak ho sám napsal:


"S Amaltheou si píšu již několik měsíců a nedávno mě požádal o napsání příspěvku. Jak jsem vytušil, máme to hodně podobné i když v obráceném postavení. Příspěvky na blogu čtu s velkým zaujetím. Zajímá mě, jak podobný stav prožívá někdo o generaci mladší s úplně jinými možnostmi a informacemi. Rozhodně zajímavé.

Tak tedy.

To, že jsem trochu jiný, jsem si uvědomil někdy kolem puberty. Nejdřív mě přitahovaly ženské šaty. Vzpomínám si, že první oblečení jsem ukradl mámě, v té době mě jiná nenápadná možnost nenapadla. Říkal jsem si, že bude lepší, aby to případně zůstalo v rodině. Vlastně si úplně nejsem jistý, jestli jsem o tom takhle uvažoval, jen vím, že bych se asi propadl hanbou, kdyby se to provalilo. Potom jsem ale zjistil, že šaty jsou poměrně slabá útěcha a že to nebude jen v nich, ale i v pocitech, chování apod. Tenkrát jsem to ale ještě nedokázal definovat. Sice se ke mně donesly nějaké informace i možnost přeměny pohlaví, ale k dispozici nebyla téměř žádná literatura, kromě článků v časopisech a beletrie a k žádnému doktoru jsem se s tím jít neodvažoval. Takže až do asi 35 let jsem žil jen z pocitů, představ a občasného převlékání.

V té době jsem sebral odvahu a začal dojíždět na neformální setkání MtF k dr. Fifkové. Nebyl jsem moc aktivní, ale stačilo poslouchat příběhy ostatních, abych zjistil, že to úplně pro mě není. Sice jsem tam jezdil dál, ale žádné uspokojení mi to nepřinášelo. Vlastně jsem se toho účastnil jen proto, že to většinou následovalo po setkání s Dr. Fifkovou.

Zjistil jsem totiž, že nemám úplný odpor k stávajícímu pohlaví. Nebylo to ovšem pořád stejné, proto jsem se ve všem tak těžko rozhodoval. Pohybovalo se to od vyložené touhy zbavit se všeho, co mě dělalo mužem a stát se ženou (kdyby tak šlo mávnutím proutku to změnit) ke stavům, které byly téměř v souladu s tím, jak jsem se narodil.

Vlastně jsem se dost těžko zařazoval. Čistokrevný TS jsem rozhodně nebyl. Vzpomínám si, že jsem se přihlásil do jednoho TS fóra na internetu, založil jsem si téma a jedna členka mě odtud "vyštípala" :-), protože jsem neměl dostatečně čisté názory. Tenkrát jsem si ji pro sebe nazval „bojovnice za čistotu transsexuality.“ Trochu, vlastně hodně, mě to odradilo. Nedokázal jsem si dát dohromady to, jak na jedné straně chce pochopení od druhých a na straně druhé se dokáže chovat tak agresivně. A bohužel jsem si to přenesl na celou skupinu. Vlastně i na setkáních MtF u dr. Fifkové mi to připadalo na můj vkus trochu agresivní. To je trochu můj problém, stačí aby jeden dva lidi se nechovali podle mých představ a odradí mě to. To není kritika, to je jen konstatování, že jsem se nedokázal zařadit do této skupiny.

Je sice pravda, že navenek se to u mě projevovalo hlavně v oblékání, ale za transvestitu bych se taky nedokázal považovat, protože moje pocity nebyly jen o převlékání, ale i anatomických a fyziologických záležitostech. Představuji si sebe nejenom s postavou ženy, ale i třeba s menstruací anebo při kojení. Jak mi řekla jedna kamarádka, tak menstruační bolesti by mi klidně předala, ale ono to není o výhodnosti nebo nevýhodnosti. Nedávno jsem viděl tanec z filmu Anna Karenina - The Second Waltz a úplně jsem se rozplýval, když jsem se představil sebe na místě Anny. Je pravda, že by se mi víc líbilo to tancovat se ženou, no ale nic není ideální.

Nicméně si sebe dokážu "představit" i jako muže, takového trochu divného.

Z toho všeho jsem dospěl k názoru, že jsem uvízl někde v půli cesty mezi mužem a ženou. Dneska už si dokážu přiznat, že jsem obojí se všemi možnými prožitky, pocity..., ale v té době, kdy se říkalo, že jsou jen muži a ženy jsem si to nedokázal připustit a byl jsem z toho zmatený. Tedy ono se to mnohdy říká i dneska, ale na rozdíl od dřívější doby, je možné se dneska dopátrat i jiných názorů. Vlastně v každém asi dřímou obě pohlaví, ale u mě se projevují dost rovnocenně.

Abych podpořil i fyzicky moje představy o těle, dohodl jsem se s Dr. Fifkovou, že vstoupím do kolotoče různých vyšetření a uvidím. Asi největší šok pro mě bylo sezení s prof. Weissem. Pokud dr. Fifková působila spíš laskavějším dojmem, tak po odchodu od prof. Weisse jsem byl naprosto vykolejen. Říkal jsem si, že od koho jiného, než od lékaře bych měl očekávat vstřícné chování. Taky jsem oběma napsal rozhořčený dopis. A vlastně jsem to celé ukončil.

Asi tak po měsíci mi teprve došlo, že to bylo záměrně a že mě prof. Weiss vystavil situaci, kterou bych pak musel v běžném životě řešit mnohokrát a i když jsem mu to již nenapsal, jsem mu tak trochu za to vděčný. Umožnilo mi to sebe nasměrovat zase někam jinam, kde se budu cítit lépe. Znovu jsem si dopisy po dlouhé době přečetl a musel jsem se usmát.

Zjistil jsem, že mít tělo podle svých představ je sice hezké, ale nežiju ve vzduchoprázdnu, stýkám se s lidma, denně s nima komunikuji a nemohu, vlastně ani nechci od všech požadovat porozumění, když to cítí jinak. A už vůbec ne si ho nějak vynucovat. Přišel jsem na to, že přeměna pohlaví není jen o fyzické přeměně, ale stejně důležité jsou psychologie, sociální interakce apod. A každý je jiný, takže každý snese něco jiného a já zjistil, že toto by mi přineslo víc trápení než to nechat být.

Dalším důvodem, proč jsem do toho tenkrát nešel s větší vervou bylo i to, že mě současné pohlaví úplně nedeprimuje. Baví mě vyloženě mužské věci, ale přitahují mě i činnosti, které dělají spíš ženy, a tak se to u mě různě přelévá. Určitě asi něco i vyzařuji a občas moje pocity vyjádří ti odvážnější, že se chovám jak ženská a jedna kamarádka se mě bez zábran zeptala, jakého že jsem vlastně pohlaví. Takže se i moje pocity nějak navenek projevují, ale asi se nedají úplně definovat.

Také jsem si uvědomil, že by dalo strašnou práci se udržovat. Možná se to nezdá, ale jen trhání vousů je neskutečný opruz. A charakter mého života by neumožňoval to dělat pravidlně. Tak jsem si řekl, že než ošklivá ženská, raději ošklivý chlap, u toho se to snáz snese :-)

Po všech těch letech zkoumání sebe samého jsem nakonec zjistil, že nejlepší je smířit se se svým tělem a neřešit, jestli je to ženské chování nebo mužské a chovat se přirozeně. Čím míň jsem řešil sebe samého, tím míň to řešilo i okolí. Ve svém věku už ze sebe ženskou neudělám tak, abych si mohl vyběhnout ven v šatech, takže si to nechávám na doma a venku chodím tak, abych nebyl příliš nápadný.

No ale největší problém je asi s partnerským životem. Po mnoha a mnoha pokusech jsem se už hledání partnerky vzdal a nechal to osudu. Ne že bych žádnou nenašel, ale vždycky jsem se cítil, že ji podvádím a vztah vlastně nikam nepokračoval. Ono to bylo pro mě těžké, říct to o sobě předem nebo až někdy potom a kdy? Poctivější je to asi předem, ale tak nějak jsem si pořád myslel, že se to usadí. Neusadilo. Tak jsem si zkusil dát inzerát, kde jsem o sobě všechno vylíčil. Jednu odpověď jsem dostal od zvědavkyně (ale milá odpověď) a zbytek samé nepřátelské. Těžko jsem se s tím tehdy vyrovnával. A i když je mi jasné, že nežijeme v zemi jednorožců, tak jsem si řekl už nikdy více.

Nakonec jsem se se sebou smířil a přestal s "osudem" bojovat.

To neznamená, že se na potkání všem svěřuju, u mě je to naopak, takže o mém stavu téměř nikdo neví, i když řada z nich asi něco tuší, ale rozhodně nemají potřebu to dávat najevo. Možná mě drbou za mými zády :-)

Párkrát jsem zkusil se svěřit a i když většinou to přijali v pohodě, tak jsem narazil i na jednu "kamarádku", která dělala, že ji to hrozně zajímá, aby to pak všechno rozkecala. Dneska se tomu už směju i když tenkrát jsem si to hodně bral. Po pár letech přišla, jestli bych jí neodpustil.

Tolik tedy trochu o mě a všechno, co by mohlo vypadat jako rada, tak rada není."

Žádné komentáře:

Okomentovat