čtvrtek 13. října 2016

Kluk v holčičím těle

A taky, mým největším snem, který v podstatě pojímá všechno, co už jsem napsala je to, že chci naplno žít jako ta osoba, kterou se cítím být. A bude mi jedno, co si kdo myslí. Chci žít tak, jak jsem. Jako osoba, která má sice ženský tělo, ale je víc kluk než holka. Nechci nenávidět svoje tělo jenom proto, že je jiný než to, který maj ostatní kluci. Nevadí mi o sobě mluvit v ženským rodě, i když mužský rod by mi taky nevadil. Nechci být komplikovanej. Chci být svůj. Tak, jak jsem. Bez řezání, změn, vypadávání vlasů a odebrání jediných reprodukčních orgánů, jaký kdy můžu mít. Tak jsem se prostě narodil. Mám tělo, který mi vyrobila moje maminka.
Mám to štěstí, že dokud mě lidi berou takového, jaký jsem, tak nemám dysforii.
Přesto cítím v sobě nějakou ženskou stránku. Ale je to "jen" stránka. Základ je kluk.

Ale není to vlastně jedno, jak mě berou lidé, kteří pro mě nejsou důležití?
Já vím, kdo jsem. Vím že se vymykám. Tenhle post jsem začala psát v ženském rodě, plynule jsem přešla do mužského. Zamrazilo mě u toho, ale neopravovala jsem to, protože jsem to tak chtěla.

Myslím, že je špatné, jak se prezentuje transgender menšina v mediích. Nebo spíš JAK ODBORNÍCI A MEDIA PREZENTUJÍ TRANSGENDER MENŠINU. 
Když jsem byla malé dítě, věděla jsem, že je se mnou něco jinak a jednou mě napadla možnost, že bych mohla být transsexuál (zastřešující pojem transgender znám až posledních 5 let). Myslela jsem si ale, že aby někdo byl opravdu transsexuál, tak musí odmalička mít zájmy jako kluk.
No a já jsem si ráda kreslila, hrála si s panenkama, nejraději jsem se převlíkala do kostýmů a hrála jsem si na loutkové divadlo (teda dokud jsem se nezačala stydět za jakýkoliv exhibicionismus, pak to přestalo).
Jen jsem nechtěla vozit mimina v kočárku, připadalo mi to strašně divné hrát si na maminku, toť vše. Moc se mi líbily holčíčí šatičky, ale vadilo mi a připadalo mi strašně ponižující, že v nich musím být jen v kalhotkách. Nechtěla jsem je nosit, i když se mi tolik líbily, a maminka ze mě byla smutná.

A já, i když se mi ze vztahu mezi mužem a ženou dělalo nevolno, protože jsem se cítila strašně zle, kdybych měla být ta žena, jsem si říkala, že já přece nechci být kluk pro nějakou holku.
Ale co bych teda chtěla? říkala jsem si.
Nenapadlo mě, že bych mohla být kluk na kluky. Nemluvilo se o tom.

Přesto jsem nikdy s žádným nechtěla nic mít. Do všeho jsem se nutila. Ani randit s klukama mě nebavilo.
Myslela jsem si, že jsem na holky, protože se mi líbila ženskost. A víc tak nějak "ladila" se mnou. Ale krom obdivování ženskosti jsem chtěla, aby mě někdo vyšší než já pochoval, ochránil a schoval k sobě pod kabát. Aby mě doslova vcucnul do sebe a dal mi jakousi jistotu, teplo, bezpodmínečnou lásku a všechno, co mi chybělo. Někdo, kdo by mi pořád nepodsouval, abych byla víc ženská, kdo by přede mnou nedělal strašnýho mačo chlapa (což by způsobilo, že bych se ve svý vlastní kůži cítila blbě), kterýho by nefascinovaly domnělé rozdíly mezi námi. Rozdíly mě nefascinují. A pokud někdo argumentuje tělesnýma rozdílama, tak řeknu jenom tohle: když vedle sebe postavíte 2 chlapy nebo 2 ženský, tak se taky budou lišit. Nebudou stejný. Každý prsa jsou jiný, každý genitálie jsou jiný. Některý chlapi mají prsa jako ženský. Každej člověk je prostě jinej, originál. Někdo má ženský sekundární pohlavní znaky, někdo mužský. Tělo člověka ale nejsou jenom jeho druhotné pohlavní znaky. Snad nechcete říct, že člověk je jenom to, co má v kalhotách? Má taky hlavu, mozek. Má ústa, kterýma může říct něco, co není vidět. Má oči, který můžou ve vteřině říct tisíc slov. Má ruce, ve kterých drží volbu, jestli jimi někoho pohladí, zachrání před pádem nebo někomu ublíží. 
Tyhle věci, jestli je někdo biologicky muž či žena, jsou důležitý u doktora, ale proč by měly být povinně důležitý jinde?
To je vše, co k tomu řeknu. Tohle je to nejupřímnější, co jsem kdy napsala. Paradoxně je to taky článek, který jsem napsala nejrychleji ze všech článků, co jsem kdy napsala.

Prozatím se mi to, co jsem napsala, líbí, asi to zpracuju literárně nebo o tom napíšu song. Spíš obojí.
Držte mi palce. Nejen s tím songem, ale i v životě.
Mějte se krásně.

Žádné komentáře:

Okomentovat