neděle 30. října 2016

Jak mi to včera docvaklo (konečně)

Zkusím být co nejstručnější.
Včera jsem přemýšlela, lámala jsem si hlavu, otvírala jsem věci, co už mám dávno dořešený. K mému podivení to byl dobrý krok, protože jsem si uvědomila, že jsem to vyřešila správně.
Taky je to hodně osobní, asi nejosobnější věc, co sem kdy napíšu. Ale svoje jméno tu nikdy nezveřejním a svůj obličej už vůbec ne. A píšu to proto, že třeba to někomu pomůže. A třeba se mi ozve někdo, kdo to má taky tak.

Jsem si dost jistá tím, co nejsem. Horší je to s tím, co jsem. Protože když nemáte slova na to, co jste, je to těžší.
Už jsem se smířila s tím, že nejsem "normální." To je tutovka. Taky jsem si dost jistá, že nejlépe mě vystihuje pojem transgender, i když nejsem zrovna takový trans člověk, kterého prezentují v médiích.

Takže si občas říkám: co přesně jsem? Když jsem trans, ale chci zůstat ve svým těle, chci být mix holky a kluka a potřebuju, abych to nemusela furt vysvětlovat a aby se ozvali další lidi, co to maj stejně a mohly bychom být "divní" společně a vysvětlit lidem, že prostě nechceme být zajímaví, ale jen autentičtí.
Pochybovačný hlas v mé hlavě říká: kdyby něco takovýho opravdu existovalo, tak by se o tom snad už dávno vědělo a víc mluvilo! Nejsi jen zmatená holka, která neví co by roupama?
Ne, nejsem. To už vím. (A vím, že takových jako jsem já, je víc, ale jsou nešťastní, protože se nevejdou do škatulek, podle kterých společnost jede. A oni se pak musí pořád ospravedlňovat, proč jsou "jiní" a jen těžko hledají někoho, před kým by mohli být takoví, jací jsou. A někteří ani neví, že jsou trans, protože nejsou stejní, nejsou binární, nechtějí projít tranzicí. Tak se jen trápí a neví, co s nimi je.)

Občas mám stále pochybnosti. Se 2 věcmi, které jsou úplně jiné, ale rozhodně provázané. Totiž genderová identita a sexuální orientace.

Totiž moje "jiná" genderová identita se nejvíc odráží v otázce sexuální orientace. Což mi vždycky připadalo matoucí a strašně špatně, protože trans lidé a LGB lidé se léta snažili, aby si tyto dva koncepty lidé nepletli. A tak by to mělo být. Jenomže ony provázané jsou. Homo/heter/bi-sexuál prostě obsahuje obojí - to, co jste a to, s čím chcete něco mít.
A taky už je většině lidí jasný, že mezi trans lidmi, stejně jako mezi cis lidmi, jsou homosexuálové i heterosexuálové i bisexuálové (i když někdo říká, že to neexistují, což mi přijde trochu na hlavu - jak můžete někomu do očí říkat, že neexistuje?)

Jak jsem už dávno psala, tak jsem si dlouho myslela, že jsem lesba. Mám s nimi hodně společného, to mi bylo vždycky jasné. Až na to, že neexceluji ve sportech (spíš jsem na opačném konci spektra sportovní úspěšnosti), jsem prostě jako ony. S heteresexuálkama jsem se pokoušela kamarádit celý život, ale nějak jsem si s nimi nerozuměla. Nebylo to ani o zájmech, ale spíš o způsobu komunikace, stylu humoru atd. Zato lesby, to je moje krevní skupina. Je s nimi většinou sranda, jsou strašně v pohodě, i když se často tváří naštvaně (jako já), tak se na vás málokdy naštvou (na rozdíl od heteraček, co se furt culí, ale přitom vás nenávidí), netýká se jich ten hetero-kolotoč, kterej dělá z holek loutky, který se nervují z toho, aby byly dokonalý, protože jinak je nikdo (tedy chlap) nebude mít rád.
A tohle jsem zjistila, až jsem jich několik poznala, protože i lesby jsou v mediích zobrazovány jako nesympatické báby, což naprosto neodráží realitu.
No, vzhledem k tomu, že jsem s nimi toho měla tolik společného (milé i méně milé charakteristiky, po kterých vám začne drnčet gaydar), tak jsem si říkala, hlavně tedy v době před 1-2 lety, kdy jsem tápala po tom, co že to vlastně jsem, když pořád nějak nezapadám, že asi snad budu jedna z nich. Protože vztahu s chlapem jsem prostě nebyla schopna. Prostě to nešlo, nebylo to pro mě.
A tady bych si dovolila odbočit.

Jak jsem si mohla myslet, že jsem lesba, když... teď vím, že jsem transgender, ale nejsem na holky?
Lesby jsou přece ženy, co mají rády ženy. Opakuji, jsou to ženy. Tak jak jsem si mohla myslet, že...?
Ano, jsou to ženy. Ale jejich ženskost je taková trochu jiná než ženskost heterosexuálek. I lipstick lesba je trochu jiná než velmi žensky stylizovaná heteračka.
Je na nich totiž (většinou) něco klukovskýho. Jsou šmrncnutý klukem prostě. A je to na nich vidět. I když maj na sobě šaty a jsou oblečený co nejženštěji to jde, tak v sobě maj takovou rošťáckou jiskru. Hlavně ve výrazu, o očích. Prostě to z nich sálá.
Nebudu zastírat, že díky téhle šmrncovní jiskře se mi líbí víc než heteračky. Je v nich prostě něco navíc. Trocha toho kluka.
A ano, líbí se mi, spousta z nich se mi líbí. Jsou prostě zajímavý a v mnoha případech ještě vtipný. A k tomu jsou prostě hezký, protože ženy prostě hezké a krásné jsou.
Takže mě docela přitahovaly. A navíc, ten jejich "jiný" typ ženskosti mi byl blízký tím, že jsem sama taky taková. Cítila jsem se vždycky spíš klukovsky, ale občas se mi líbilo být oblečená jako holka, protože ty holčičí hadry, jakkoli nepohodlný a občas ponižující, jsou prostě pěkný. Prostě ten mix ženskosti na povrchu a čehosi klučičího v povaze - tak jsem se viděla. Říkala jsem si: proboha, to jsem já, taková jsem!
Jenomže... I když se mi holky líbí, protože mám ráda krásu a ženy prostě krásné jsou a líbí se mi i povahové atributy ženskosti (i když "šmrncnuté" určitou maskulinitou), tak... Nějak mě to za holkama netáhlo dost silně na to, abych s nimi měla něco jako vztah.
Tak jsem si říkala: proč se mi holky líbí, ale emocionálně se k nim nedokážu dost připoutat? Prostě něco mi na nich chybělo. A ne, nebyl to mužský pohlavní orgán - k tomuhle tématu se ještě vrátím.

"Jestliže nejsem dost na ženský, tak jsem asi na chlapy," říkala jsem si... ALE... (Ne)jedno velké ale.
Jak už jsem naznačila na začátku, chlapi mě nikdy nezajímali. Když to vezmu vzhledově, tak jsem samozřejmě vždycky poznala, kterej chlap je hezkej a kterej ne, ale to bylo všechno. I když byl hezkej, tak mě nepřitahoval. Občas mě štvalo, jak ke mně chlapi přistupují, jak se mnou mluví, nemluvě o tom, jak se ke mně chovají, když mě nabalují.
Já jsem byla ve face to face komunikaci vždycky spíš věcná a kromě toho, že se ráda směju něčím vtipům, tak stejnou měrou sama vtipy hážu. Necítím se nadřazená chlapům, cítím se rovnocenná. Ale muži strašně dají na rozdíly mezi mužem a ženou, ať už vzhledové nebo povahové. A když tam ty povahové nebyly (teď myslím u mě), tak na to vždycky museli upozornit. Anebo marně tápali, aby na mé povaze nějaký ten ženský atribut alá "trdlo" (to mi jeden chlap řekl), aspoň našli - když našli, tak pravili něco jako "tak vidíš, že jsem ženská!" A málem se z toho asi po... Vždycky mě to otravovalo.
Chlapi mě tou svou mužností vůbec nikdy nepřitahovali. Když si představím strašně hodnýho chlapa, třeba i hezkýho, kterej je prostě "chlap"... Nedokážu ho vidět jako něco víc než dobrýho kamaráda. Nepřitahuje mě, i kdyby byl fakt hezkej a všichni mi ho záviděli. A když si představím, že se mě takovej chlap dotýká jako ženy (i když to vůbec nemyslí zle a kdejaká ženská by se z toho tetelila), tak se mi dělá fyzicky zle.
Takové ty věci, ze kterých jsou ženy a muži (co maj rádi muže) úplně paf, takové ty chlapské vlastnosti, někdy i ultra maskulinní - ty mě naprosto odpuzují. I když na nich objektivně není vůbec nic odpuzujícího. Mně se to prostě nelíbí. 
Co se týče vzhledu, tak se mi taky u chlapů nikdy nelíbila fádnost toho, jak se většinou stylizují. Když se mi během dospívání líbili borci z Bravíčka, co nosili makeup, brala jsem to jako typickej fetiš puberťačky, netušila jsem, že to zrovna u mě něco znamená. Nikdy jsem nechápala, jak se někomu může líbit chlap, kterej má až ošklivé rysy, je neudržovanej, je to "prostě chlap," jak se často argumentuje to, když se o sebe pán nestará. Vždycky se mi vzhledem víc líbila pěkná ženská, než pěknej chlap. Dívala jsem se na ni mnohem raději a s větším zalíbením než na chlapa, kterej je objektivně hezkej.

Podle tohoto odstavce by prostě bylo naprosto jasný, že jsem na holky. Ale přesto nejsem. Je to jako ping-pong. Odrazím se od jednoho k druhýmu, protože jedno mě odpuzuje  a to druhý mě nepřitahuje dost. Léta jsem si myslela, že se to ve mně vykrystalizuje samo, samozřejmě jsem z toho měla výčitky svědomí, že jsem taková, že si moc vymýšlím, styděla jsem se za to. Před 2 lety z toho byla velká krize, která mě postupně dostala do toho sebepojetí, kde teď jsem. Nelituju toho, protože všechno konečně dává smysl. Ale to jsem zase odbočila.

Tak jak to teda je? Na co jsem orientovaná?
Dlouhá léta mi to nedávalo smysl a před rokem dvěma jsem byla naprosto nešťastná, protože nic nenasvědčovalo ničemu. Nevěděla jsem, kam patřím. Jedno se mi nelíbilo vůbec a to druhý se mi nelíbilo dost. Začala jsem to v sobě řešit, konečně jsem nečekala, až se to vyřeší samo. A nebyl to fajn proces, byla jsem úplně zoufalá, nemohla jsem spát a brečela jsem potichu celý noci, protože jsem nevěděla, komu to mám říct, protože jsem věděla, že by mi zase řekli "z toho vyrosteš." Ani jsem nevěděla, co jim mám říct, protože jsem svý pocity nedokázala dát do slov.
Tak, jak jsem řekla, jsem se prostě nutila o tom přemýšlet, co to sakra jsem, co to sakra chci. Chlapa nebo ženskou? Proč mi ženy připadaly neskutečně sexuálně přitažlivé, ale strašně jsem toužila, aby mě objal, ochránil a utěšil někdo, kdo má široký klučičí ramena, tedy muž, ale vůbec jsem s ním nechtěl nic mít sexuálně? Byl to zmatek a naprosté zoufalství, protože to nemělo řešení. Cítila jsem se strašně sama a říkala jsem si "proč zrovna já" a hrozně jsem někoho chtěla mít u sebe, ale zároveň to z výše uvedených důvodů nebylo možné.
Pak se stalo docela dost příhod, měla jsem pár flashbacků... A docela náhodou jsem četla na netu něco, co mě navedlo na cestu za tím, co opravdu jsem. (Nebudu specifikovat, už tak to je dlouhý článek). Tak to zkrátím:

To, co se mi opravdu líbí, jsou osoby, které mají tělo muže, ale jde z nich něco výrazně ženského.

Taková osoba s tělem muže, ale hodně silnou ženskou energií, může mít mnoho podob, všechny akceptuji, ale samozřejmě ne ke všem jsem přitahována (a nejen proto, že to třeba není můj typ). V určité době svého tápání jsem si myslela, že se mi prostě jen líbí někteří gayové, protože ti se líbí asi každé ženské, protože jsou udržovaní, voňaví, milí, usměvaví a nedostupní. Nedělala jsem z toho vědu. Myslela jsem si, že se mi líbí právě proto, že jsem asi taky teplá, tak jsou mi sympatičtí proto, že se mnou nekoketují (i když někdy jo a nevadí mi to, protože je to sranda) a že jsou prostě pro mě "bezpeční." To jsem na nich měla ráda a pořád mám. Prostě neměli to, co mě na heterácích odpuzovalo. Pak jsem si všimla, že na některých z nich se mi hodně líbí taková ta směsice feminity a maskulinity. Taky jsem z toho nedělala vědu. Až do doby, než se mi to začalo líbit strašně hodně moc. A začala jsem vyšilovat: to se mi jako líbí z chlapů jen gayové?! Vždyť to je naprostý masochismus! Měla jsem z toho neskutečnou depresi a cítila jsem se jak největší smolař a ještě k tomu kretén.
Samozřejmě - ne každý gay je takový, je to jen stereotyp. No, a taky jsem zjistila, že zdaleka ne všichni tihle kluci jsou kluci na kluky, že s gayi mají jen společného takové ty atributy, které rozdrnčí váš gaydar... Ale kupodivu na kluky nejsou. Zajímavé. Jo a jsou ještě něčím odlišní od kluků na kluky: jsou mnohem ženštější než oni. 
Jo. A to se mi líbilo. Víc než kterákoliv holka šmrncnutá čímsi klukovským. To je prostě ono, tohle je pro mě.

Kdybych měla udělat osu toho, co se mi líbí, tak na nule by byli "normální" mužní muži (žádná přitažlivost), někde uprostřed ty dívky, které jsem už popisovala, a na tom nejvyšším stupni přitažlivosti by byli tihle muži či osoby v mužském těle (ať se identifikují jakkoli), kteří mají v sobě něco nesporně ženského.
Hodně mi připomínají ty holky, co jsem o nich mluvila na začátku, akorát v mužském těle. Jsou prostě mix obojího a z toho já úplně šílím.
Těžko říct, co se mi na tom líbí. Strašně se mi líbí feminita smíchaná s maskulinitou. Pod tím se dá představit celé spektrum podob, a jak jsem říkala, ne každá je pro mě osobně úplně top, ale všechny akceptuji, nemám nic proti žádné. Jsou tu např. crossdresseři nebo kluci, co se za holky nikdy nepřevlíkají, ale na první pohled vypadají jako stereotypní gayové. Nebo ani to ne, ale oblíkají se a celkově se stylizují androgynně. Někdo trochu, někdo víc. Anebo se oblíkají mužně, ale stejně z nich ta ženská energie sálá. Nebo všechno dohromady. Stejně tak různé je to i s jejich identitou. Spousta z nich jsou transgender na různých stupních spektra. A někteří se za trans nepovažují. Někteří zase ano. Je to různé. Ale ta ženská energie v nich je prostě nepopiratelná a člověk ji u některých u nich může vycítit, aniž by ten dotyčný něco řekl. Není to jen o oblečení a účesu. Nedokážu to vysvětlit.

Samozřejmě jsem si pokládala otázky, proč si rovnou raději nenabrnknu nějakou holku, když se mi tak líbí ty ženské atributy, proč to sakra musí být někdo, kdo je fyzicky kluk/muž.
Jak už jsem řekla, tak o pohlavních orgánech to fakt není. Osobně vůbec penis na svým partnerovi ke svýmu vlastnímu uspokojení nepotřebuju, takže je mi to naprosto jedno.
Líbí se mi, když je vyšší než já, líbí se mi, když má fakt široký ramena, dlouhý nohy, nepříliš muskulaturní krásný paže. Líbí se mi, když má osoba krásný rysy, až žensky krásný, ale přece tak jasně definovaný, jako mají muži. A když je tam v té kráse nějaká nedokonalost, tak je to naprosto úžasný. 
Líbí se mi, když má v očích takovou tu jiskru jako mají ty holky, o kterých jsem mluvila na začátku.
Líbí se mi, když se umí o druhé postarat takovým způsobem, jakým to umí ženy.
Líbí se mi, když z někoho jde klid a jistota.
Strašně se mi líbí, když má krásný velký ruce jako muž, dlouhý štíhlý prsty, ale zároveň je na nich něco ženského - to jak se dotýkají druhých, ale i to, jak ty ruce vypadají.
Líbí se mi, když je jemný jako žena.
Miluju, když mě někdo miluje tak, jak to umí žena. Zní to divně, ale je to tak.
Pak se mi samozřejmě taky líbí určitá feminita v celkovém vzhledu a stylu. Pro mě osobně asi není úplný crossdresser to pravý ořechový. Spíš někdo s neutrálním stylem, trochu z obojího.
Z těchhle kluků prostě vyzařuje stejná aura, jakou jsem popisovala u těch holek na začátku.

Líbí se mi samozřejmě i spousta dalších a víc konkrétních věcí, ale to by už bylo něco jako "můj typ." Což tohle, co jsem popsala... není. (Teda až na pár výjimek, co jsem popsala ohledně vzhledu a povahy - uznávám. Chtěla jsem specifikovat, co pro mě znamená, když je na muži něco ženského)
To je... Není to jako když někdo řekne, že se mu líbí modrooký blondýny. Je to jako když někdo řekne "jsem na holky" nebo "jsem na kluky." Tohle to pro mě znamená.

Možná je to tím, že jak se sama cítím jako kluk, tak potřebuju někoho, kdo je kluk fyzicky, kterej by vlastně doplnil to, co mi na mně samotné chybí. Kdo ví.
Akorát vím, že bych si přála, aby taková osoba chtěla i mě, takovou jaká jsem nebo jaký jsem. Kluka v holčičím těle. Nechci někoho, kdo bude chtít, abych celé dny chodila co nejženštěji oblečená a dělala ze sebe něco, co nejsem. Chci někoho, kdo pochopí, co je to dysforie, kdo mě bude chtít takovou, jaká jsem. Oblečení, makeup a módu miluju, jen mám prostě trochu androgynní styl. Ale občas se "za ženskou" převleču ráda. Jenomže pod těma šatičkama jsem to pořád já. Takovej netradiční chlapeček, no. Nebo netradiční holčička? Kdo ví.

Mimochodem... možná se vám ta osobnější část výčtu zdá kapánek rozmařilá. Jenomže já, milé děti, chci někomu dát to samé. Taky chci někoho ochraňovat a utěšovat, dát někomu všechno, vrátit mu stokrát to, co mi dává. A kdybych měla zrovna teď říct, co by se mi líbilo úplně nejvíc na vztahu, kdybych nějakej měla, tak bych řekla, že by to bylo dávání tomu druhýmu to, co potřebuje. Víc než braní si od někoho to, co potřebuju já (a že toho potřebuju).  To jen tak pro informaci. (Kdybyste si třeba pomysleli, že jsem sobecká kráva.)


Tak tohle je to, co mě přitahuje. Ani muž, ani žena.
A díky tomuhle mi včera došlo, že vlastně jsem opravdu to, co si myslím, že jsem.  Protože jsem vlastně to, co se mi líbí. 
A když mě něco tak konkrétního přitahuje a sama se cítím jako takový mix, tak to asi holt existuje.
Hurá, uznávám si právo na vlastní existenci.


čtvrtek 13. října 2016

Kluk v holčičím těle

A taky, mým největším snem, který v podstatě pojímá všechno, co už jsem napsala je to, že chci naplno žít jako ta osoba, kterou se cítím být. A bude mi jedno, co si kdo myslí. Chci žít tak, jak jsem. Jako osoba, která má sice ženský tělo, ale je víc kluk než holka. Nechci nenávidět svoje tělo jenom proto, že je jiný než to, který maj ostatní kluci. Nevadí mi o sobě mluvit v ženským rodě, i když mužský rod by mi taky nevadil. Nechci být komplikovanej. Chci být svůj. Tak, jak jsem. Bez řezání, změn, vypadávání vlasů a odebrání jediných reprodukčních orgánů, jaký kdy můžu mít. Tak jsem se prostě narodil. Mám tělo, který mi vyrobila moje maminka.
Mám to štěstí, že dokud mě lidi berou takového, jaký jsem, tak nemám dysforii.
Přesto cítím v sobě nějakou ženskou stránku. Ale je to "jen" stránka. Základ je kluk.

Ale není to vlastně jedno, jak mě berou lidé, kteří pro mě nejsou důležití?
Já vím, kdo jsem. Vím že se vymykám. Tenhle post jsem začala psát v ženském rodě, plynule jsem přešla do mužského. Zamrazilo mě u toho, ale neopravovala jsem to, protože jsem to tak chtěla.

Myslím, že je špatné, jak se prezentuje transgender menšina v mediích. Nebo spíš JAK ODBORNÍCI A MEDIA PREZENTUJÍ TRANSGENDER MENŠINU. 
Když jsem byla malé dítě, věděla jsem, že je se mnou něco jinak a jednou mě napadla možnost, že bych mohla být transsexuál (zastřešující pojem transgender znám až posledních 5 let). Myslela jsem si ale, že aby někdo byl opravdu transsexuál, tak musí odmalička mít zájmy jako kluk.
No a já jsem si ráda kreslila, hrála si s panenkama, nejraději jsem se převlíkala do kostýmů a hrála jsem si na loutkové divadlo (teda dokud jsem se nezačala stydět za jakýkoliv exhibicionismus, pak to přestalo).
Jen jsem nechtěla vozit mimina v kočárku, připadalo mi to strašně divné hrát si na maminku, toť vše. Moc se mi líbily holčíčí šatičky, ale vadilo mi a připadalo mi strašně ponižující, že v nich musím být jen v kalhotkách. Nechtěla jsem je nosit, i když se mi tolik líbily, a maminka ze mě byla smutná.

A já, i když se mi ze vztahu mezi mužem a ženou dělalo nevolno, protože jsem se cítila strašně zle, kdybych měla být ta žena, jsem si říkala, že já přece nechci být kluk pro nějakou holku.
Ale co bych teda chtěla? říkala jsem si.
Nenapadlo mě, že bych mohla být kluk na kluky. Nemluvilo se o tom.

Přesto jsem nikdy s žádným nechtěla nic mít. Do všeho jsem se nutila. Ani randit s klukama mě nebavilo.
Myslela jsem si, že jsem na holky, protože se mi líbila ženskost. A víc tak nějak "ladila" se mnou. Ale krom obdivování ženskosti jsem chtěla, aby mě někdo vyšší než já pochoval, ochránil a schoval k sobě pod kabát. Aby mě doslova vcucnul do sebe a dal mi jakousi jistotu, teplo, bezpodmínečnou lásku a všechno, co mi chybělo. Někdo, kdo by mi pořád nepodsouval, abych byla víc ženská, kdo by přede mnou nedělal strašnýho mačo chlapa (což by způsobilo, že bych se ve svý vlastní kůži cítila blbě), kterýho by nefascinovaly domnělé rozdíly mezi námi. Rozdíly mě nefascinují. A pokud někdo argumentuje tělesnýma rozdílama, tak řeknu jenom tohle: když vedle sebe postavíte 2 chlapy nebo 2 ženský, tak se taky budou lišit. Nebudou stejný. Každý prsa jsou jiný, každý genitálie jsou jiný. Některý chlapi mají prsa jako ženský. Každej člověk je prostě jinej, originál. Někdo má ženský sekundární pohlavní znaky, někdo mužský. Tělo člověka ale nejsou jenom jeho druhotné pohlavní znaky. Snad nechcete říct, že člověk je jenom to, co má v kalhotách? Má taky hlavu, mozek. Má ústa, kterýma může říct něco, co není vidět. Má oči, který můžou ve vteřině říct tisíc slov. Má ruce, ve kterých drží volbu, jestli jimi někoho pohladí, zachrání před pádem nebo někomu ublíží. 
Tyhle věci, jestli je někdo biologicky muž či žena, jsou důležitý u doktora, ale proč by měly být povinně důležitý jinde?
To je vše, co k tomu řeknu. Tohle je to nejupřímnější, co jsem kdy napsala. Paradoxně je to taky článek, který jsem napsala nejrychleji ze všech článků, co jsem kdy napsala.

Prozatím se mi to, co jsem napsala, líbí, asi to zpracuju literárně nebo o tom napíšu song. Spíš obojí.
Držte mi palce. Nejen s tím songem, ale i v životě.
Mějte se krásně.

středa 12. října 2016

Amnesty International: #Neboj se taky mluvit

Možná už jste slyšeli o projektu Amnesty International #Neboj se taky mluvit, který je zaměřený na příběhy lidí z LGBT+ komunity.
Zástupci komunity zde hovoří o svých zážitcích, které je vhledem k jejich sexualitě nebo genderové identitě nejvíce ovlivnily. vyskytují se tam příběhy coming outů, trápení se stereotypy, rodičovství, sexuální zneužívání, HIV, polyamorii i asexualitě.

Mě samozřejmě velmi zaujal příběh Jana Š., který mluví o úskalích vpasovat se do stereotypní představy o heterosexuálních mužích.

Jan Š. (27, Praha) - Básník, překladatel, aktivista, křesťan, mluví o svobodě být sám sebou ve světě, který v tom člověku často brání. Vzpomíná, jak byl v dospívání především vrstevníky vtěsnáván do stereotypní role muže, která mu nikdy úplně neseděla. Mimo jiné k ní patří i homofobie. Překonáním homofobie, kterou v sobě často máme hlouběji, než si myslíme, se tak nejen LGBT+ lidé, ale i lidé hetero, mohou dostat ke svobodě a vztahům s druhými lidmi bez zátěže předsudků a strachu. - zkopírováno ze stránky http://amnesty.cz/nebojsetakymluvit




Toto sice úplně asi není podobný případ jak jsem já, ale má k tomu docela blízko a já jsem byla nesmírně ráda, když jsem si tento příběh vyslechla. Doufejme, že časem se zviditelní víc takových příběhů, které nespadají do žádné ze stávajících škatulek homo, hetero, bi nebo transsexuál, a že lidé jako jsem já se jednou najdou (nejen sami sebe ale i jeden druhého, třetí, čtvrtého...) a nebudou žít v takové frustrující samotě, jakou cítím já.
Moc bych si to přála. Moc bych si přála, abych na to všechno nebyla sama.

Dvojsečnost otázky "Můžu být transgender?"

Můžu být transgender, i když nechci měnit fyzické pohlaví?
Vím, že mé tělo by mělo být jiné. Vím, že jsem se měla narodit jinak.
Ale přesto nechci podstoupit tělesnou přeměnu.
Je tu otázka, která má dva významy.

Můžu být transgender i přesto, že nechci z různých důvodů měnit tvar svého těla?
Asi ano, můžu. Protože se cítím jako transgender. Necítím se jako cisgender.
A další význam té otázky je tento:
Smím být transgender?
Což vyvolává další upřesňující otázky:
Mám právo považovat se za transgendera, i když si nepřeji, aby moje tělo prošlo přeměnou pohlaví?
Mám právo na to, aby lidé respektovali, že jsem více muž než žena, i když vypadám jako žena (byť androgynně vyhlížející?)
V jakém rodě o sobě mám mluvit?

Všichni máme právo na důstojnost. To je moje odpověď. A součástí takového práva je i právo na vlastní rozhodnutí.

Mluví se o duši, duševním pohlaví, ale přesto je tu takový důraz kladený na fyzično.
Vím, že i lidé, kteří mají tělesnou dysforii mnohem menší než já, do přeměny jdou.
Dysforie tedy asi není ukazatelem toho, "jak moc" je člověk transgender.

Ale jak mám žít?
Jak si mám najít partnera, který tohle bude chápat a respektovat?
Jak mám žít v té šedé zóně na pomezí, někde uprostřed genderového spektra, blíže k té maskulinní straně?

Jak mám žít ve světě, kterej nechápe a nemá slovo pro to, co jsem.
Tedy muž v těle ženy, který v tom těle chce zůstat a být neutrální. Občas se převléknout za ženu, protože ví, že mu to sluší, ale pořád je to jen převlek... Kdo uvidí, jak to je všechno doopravdy. Směs obojího. Zženštilý chlapec v ženském těle.

Kde jsou ostatní? Kde jsou lidé jako jsem já?