úterý 3. ledna 2017

Poznámka: Nejsem na drogách, i když možná při čtení tohoto článku budete mít ten pocit. :D

Něco řeknu. Rychle. Protože musim. Potřebuju to napsat, abych se z toho vypsal a potřebuju k tomu domnělé publikum. Číst to nemusíte, ale můžete. Tak mi to vyhovuje, protože nikoho nenutím, aby mě poslouchal, když vás to bude otravovat, tak to prostě odkřížkujete. Ale zároveň je tu iluze jako kdybych to někomu říkal. Tomu říkám zabít dvě mouchy jednou ranou (i když já je nezabíjím, ale vždycky je milostivě požádám, aby se odporoučely oknem :D).

To, co budu psát, už jsem tu říkal, ve spoustě věcí se budu opakovat. Ale potřebuju si to napsat ještě jednou a jinýma slovama a ze svýho aktuálního pohledu.

Cejtim, jak se něco začíná dít, i když se zrovna teď nic neděje. Je to takovej šestej smysl nebo co. Úplně to cejtim v kostech. Že se něco dít bude, to je jasný, mám to přece naplánovaný, ale...
Poslední tři dny jsem z toho vyklepanej, ale dneska už je to lepší a už nejsem strachy paralyzovanej. Moc bych si přál, aby to tak i zůstalo. Když přijde nová stresující myšlenka, klepu se chvíli a pak to pomine - což je asi nutný, chvíli to zpracovávat, než to dosedne. Vždycky jsem si myslel, že jak je mi jednou z něčeho zle, jsem v koncích.
Posledních 10 let jsem byl hlavně frustrovanej ze spousty věcí a nedokázal jsem s tim nic udělat.  (To už jsem říkal, bla bla bla.) Ze strachu, zbabělosti a taky trochu z poslušnosti a strachu, že za to budu krut pykat. Jako za to, že budu sám sebou, projevím se a tak.
A taky jsem se bral strašně vážně, i když to tak asi nevypadalo. Prostě jsem se nechtěl zesměšnit, za což bych si teď dal do huby.


Od přelomu listopadu a prosince se toho hodně událo. Měl jsem depresi hroznýho kalibru. Úplně jsem se klepal, furt mi byla zima, všechno od nervů. Protože je tu pár věcí, který nemůžu ovlivnit, jako třeba to, jestli jsem na něco už moc starej nebo ne, jestli není na nějaký pitomosti už pozdě a tak. (Bla bla ba, to jsem už taky říkal.) Promarnil jsem hodně let a mám obavy, že mi tenhle fakt teď uškodí. Ale třeba ne, zatraceně. Prostě to zkusím, spoustu věcí. Tak jsem se rozhodl, že konečně začnu jednat, přestat postávat na místě. (A to se zase opakuju.) Prostě chci žít tak, jak chci, a ne furt na něco čekat, na něco, pro co si musím stejně jít sám. Za tohle moje počínání v minulejch letech (tedy neschopnost něco dělat sám za sebe, strach z toho se "odhalit") jsem (jak jinak) obviňoval všechny okolo, rodiče taky. Furt jsem byl ublíženej kretén.

Před měsícem jsem to nevydržel a začal aktivně realizovat, co jsem chtěl. Teda... ne zas tak aktivně, protože jsem ze všeho připosranej. Naplánoval spoustu věcí, který musím udělat co nejdřív, jinak mi ze všeho toho promarněnýho života hrábne. Ale tou první věcí, co jsem musel udělat, bylo přestěhovat se do Prahy, což se zdálo jako naprosto šílenej nápad, protože jsem nezaměsnanej a práci si tam teprve hledám (ještě furt). Nějak jsem usoudil, že když tam budu, tak to půjde líp. Jak to dopadne, to se ještě neví.

Další šílenej požadavek, kterej jsem měl ohledně toho přestěhování, bylo to, že chci bydlet sám, protože to teď nutně potřebuju. Je to šílený, protože není jistý, jestli za nájem nerozfofruju všechny prachy, dokud si nenajdu práci, kterou teda hledám usilovně. Koncem listopadu jsem se teda rozhodl - půjdu bydlet do Prahy, chci garsonku sám pro sebe, budu si tam hledat práci, v lednu už tam chci bejt napevno přestěhovanej, abych tam mohl fungovat a hledat si práci, bylo mi fuk, že tam žádnou zatím nemám, prostě tam musím bejt, JINAK DOPRDELE ZEŠÍLÍM.

Nasázel jsem si tam ty požadavky jako malej rozmazenej tvrdohlavej spratek. Jako zamlada, hnus. To se stalo přibližně někdy ve dnech 26.-29. listopadu. Byl jsem z tý svý náhlý odvahy zoufalej, čekal jsem martyrium, ale prostě jsem se rozhod, tak jsem začal. Jak jsem nevěřící, tak jsem se snad i modlil, nebo co jsem to vlastně dělal, prosil jsem něco nebo někoho, jak to některý lidi dělaj s bohem. "Prosím, ať si co nejdřív najdu byt sám pro sebe, kterej aspoň několik měsíců utáhnu, ať tam můžu bejt co nejdřív, hledat si práci a udělat, co potřebuju. Pomož mi, ty někdo nebo něco tam nahoře v éteru, tohle je asi moje poslední šance, než mi ze všeho jebne. Od ledna tam potřebuju bejt, já vím, že je to blbost, ale jestli ne teď, tak už nikdy. Nechci, aby bylo pozdě, chci to hned, potřebuju něco okamžitě udělat se svým životem." (Fuj, rozmazlenej jedináček.)
Tyhle divný zaříkávací rituály jsem praktikoval začátkem prosince. A 12.12.2016 jsem byl na svým prvním pražským pohovoru, téhož dne večer jsem podepisoval nájemní smlouvu na garsonku.
To. Šlo. Nějak. Rychle. Ty vole.

Měl jsem neskutečný štěstí, že to ani nechápu. A mám strach (jak jinak, vždyť strach jsem já), že tato zdánlivá z prdele klika se udála proto, že potřebuju pořádně dostat na po držce za svou troufalost. Už tam bydlím, i když práci samozřejmě ještě nemám žádnou, což ještě není průser, ale v polovině ledna to už průser pomalu být začne.

To hledání bytu a stěhování do docela hodně vzdálenýho města bylo to, čeho jsem se bál asi nejmíň (možná proto, že už jsem bydlel i dál), hledání práce se bojím o něco víc, ale taky se to dá snýst. Ovšem pak je tu celej seznam dalších věcí, co potřebuju udělat, který pro oko vzdáleného pozorovatele ani nejsou tak zásadní jako tyhle dvě výše zmíněné... Ale přesto se jich bojím mnohem víc. Což je fakt směšný, až dětinský, protože o co by se měl dospělej člověk nejvíc bát, než o to, aby měl práci a měl na nájem?
Bojím se toho seznamu banalit, pro mě to jsou ale zásadní věci. Patří mezi ně třeba změna rutinních záležitostí, ze kterých budu pak určitě utahanej, až budu devět hodin v práci (bože, kéž bych si našel práci, kde bych nemusel být 10 nebo 12 hodin), dále tu mám několik bojovek, který by prostě nikdo nepochopil a samozřejmě tam taky mám to, že musím jít poprvý v životě mezi "svý lidi."

Celej život jsem byl jako za sklem, pozoroval život kolem a nemohl jsem se ho účastnit, protože jsem nestál o to, co se mi nabízelo, ale na druhou stranu jsem nemohl mít to, co jsem fakt chtěl. Dlouho jsem ani nevěděl, co jsem to vlastně chtěl. (Ale to už jsem tu taky říkal, proboha.)
Teď se mi může otevřít svět, realita s krutostma i příjemnostma, kterej by mi neměl být tak cizí a nepochopitelný, jako ten, ve kterém jsem celý život žil. Největší strach nemám z toho, co mě tam čeká, ale ze sebe, že něco poseru anebo že budu mít strach. To je totiž to, čeho se bojím nejvíc - strachu. (Jak Harry Potter, chacha.) A taky toho, že zas něco poseru, jako vždy. Něco, co by mohlo být fajn.

Já totiž věčně jenom něco posíral, už jen tím, jak jsem všechno odkládal a taky tím, jak jsem se stranil života, protože jsem z něj měl strach. Celej život jsem musel něco předstírat, protože jsem nevěděl, kdo jsem. Respektive jsem chtěl bejt někdo, kým jsem si myslel, že nemůžu být. (Hele, zas se opakuju, ale kontext musí být, žeáno.)

Když si představím, že poprvé v životě, v mých 27 letech, bude něco v mým životě doopravdy, něco se mě bude fakt vnitřně dotýkat, už nebudu nad věcí, protože mi to prostě nebude jedno tak, jak mi skoro všechno bylo doteď, tak... Nedokážu ten pocit dost přesně popsat. Zas mám chuť vycouvat, ale vím, že už nemůžu. Nacházím se celej život v jakési mrtvé zóně (nebo snad komfortní zóně), kde jen bloudím a nikam se neposouvám, jako někde na rozcestí. Můžu jít tam, kde je většina lidí, ale tam nejdu, protože mi to nevyhovuje, nedokážu tak žít, působí mi to diskomfort. Cesta tam je dost vyšlapaná. Pak je tu ale ještě jedna možnost, která je asi pro mě. Je vyšlapaná míň, ale  doslova vidím ty lidi, kteří tudy šli. Tam by to pro mě bylo lepší. Jenomže to s sebou nese rizika. Vůbec nemluvím o fyzický tranzici, po tý teď netoužím, ani by mně žádnej doktor na to nedal štempl. Mluvím o riziku být opravdovej. Není to jenom o tom, jestli jsem kluk nebo holka, jenom s tím to nesouvisí. Je v tom opravdovost, ať už se to týká čehokoli.  A týká se úplně všeho.

S opravdovostí totiž přichází zranitelnost. Cítím tu fyzickou a zvykl jsem si na ni (kluk v holčičím těle 170 cm výšky, žádný svaly - agresoři o hlavu větší), ale ta duševní je pro mě něco naprosto novýho. Jo, ta mi dává zabrat.

Už jsem to tu asi říkal, ale mám dojem, že v celým mým životě existuje tahle paralela pramenící z toho, že jsem nepochopil, kdo jsem a měl z toho strach. Jak jsem všechno potlačoval, všechno opravdový. Ale to tu nebudu rozvádět, to by to byla ještě větší nuda. (Už je to fakt mišmaš.)
Bejt neviditelnej pro mě byla asi už od školky moje komfortní zóna. Být potichu taky. Tak se mi nemohlo nic stát, nikdo mi nemohl ublížit, nikdo se mi pak nemohl smát, když jsem na sebe neupozorňoval. Pak jsem byl v pubertě naoko hlasitej, ale nic z toho, co jsem pořvával a jak jsem to pořvával, nebylo doopravy, byla to jen póza, další zástěrka. Blábolím tu, protože nevím, jak to mám vyjádřit. Stejně je to pro lidstvo nedůležitý, ale chci si to tu jednou přečíst a aspoň trochu s odstupem času rozumět tomu, co jsem v tuto chvíli, kdy to píšu, prožíval. Nechci se litovat nebo být nějakej zbytečně emocionální. Právě chci nějak vysvětlit, co se teď se mnou sakra děje. Chci si to uvědomovat, být doopravdy v přítomnosti, ne někde pod neviditelným pláštěm nebo co  (vysvětluju to fakt debilně, tak snad to někoho aspoň pobaví :D) A taky chci, abych na to v budoucnu pamatoval, až budu třeba někdy na pochybách. Chci si připomínat, co tohle všechno, co se teď odehrává, pro mě v jistým okamžiku znamenalo.

Právě v tuto chvíli se cítím jak ta nejodhodlanější tryskomyš, jsem jak nadupanej adrenalinem, odhodlanej do všeho jít, ale zároveň se klepu.

Došlo mi tohle: když pocit strachu vyměníte za ochotu být za úplnýho vola a taky zároveň se doslova těšíte, až za toho vola budete a budete trochu trapní, protože to bude přece sranda, tak je překovávání bojovek o dost lehčí. Zním teď jak blázen, ale je to právě strach být za blbce, který spoustě lidem brání ve vývoji. Jsem toho zářným příkladem.

Jsem rád, že jsem v tuhle chvíli sám, protože bych se nemohl sebestředně soustředit na svý pocity, ale zároveň se mi chce někam jít třeba oslavovat nebo jít někam dělat bordel, když to řeknu úplně pitomě. Žádné intelektuální debaty, prostě jen žít okamžik. Vožralecká debata by mi v tento okamžik bodla.
Pak je tu ještě však taková ta moje ještě víc retardovaná stránka osobnosti, tedy ta, která se cítí jako malé bezradné dítě. Tahle moje část by se hned teď k někomu chtěla přitulit, schovat do náruče a usnout tam. (A hele pozor, můj vnitřní interpret skrytých významů lidské psýché se hlásí o slovo:) Tohle je podle mě nějaká metafora návratu do prenatálního stavu, nezdá se vám? Je to třeba i v Ortenových básních (můj vnitřní interpret skrytých významů lidské psýché je zároveň literární teoretik), akorát ten všivák se v té plodové vodě chce houpat donekonečna a ukrýt se před světem (v podstatě se chce vyhnout dospělácký zodpovědnosti), kdežto já si tam chci jen schrupnout, chci chvíli intenzivně cítit, že mě má někdo fakt strašně rád a ráno se chci "narodit." Hurá do života.
A to asi není daleko od pravdy. To se mi teď vlastně děje. Nějak se měním, jako kdybych se znovu měl narodit.

No, ještěže jsem teď sám :D Takový hovadiny, co jsem tu vymyslel... Ale takovej nelogickej jsem byl vždycky.

To by mě zajímalo, co by na to řekl Sigmund Freud. Poslušně hlásím, že do svěrací kazajky se nechám svázat klidně dobrovolně, bránit se nebudu. Ale upozorňuju, že jsem právě po Vánocích ještě poměrně vyžranej (ble), tak bych prosil větší velikost, jo?

Hele, pevně věřím, že to moc lidí nedočetlo až sem. Jinak je moje reputace ve věčných lovištích. Dej jí pánbu věčnou slávu.
Dobrou noc, pokud právě obědváte.

Žádné komentáře:

Okomentovat