pátek 16. prosince 2016

Chaos pokračuje

Tento článek byl napsán rychle a za účelem vypsání se deprese. Není nijak skvělý, je asi plný překlepů a často se v něm opakuju. Prostě... Nic čtivého, není to o blogerství, ale o vypsání se z depky. Díky za pochopení. A klidně mi vynadejte. To nevadí.

Tenhle blog je jediný místo, kde o sobě mluvím normálně. V reálným životě jsem furt za holku a asi to tak zůstane, i když nevím, jestli navždy.

Tohle, o čem chci napsat, bych normálně nikdy nikomu neříkal, nikdy. Nikoho bych s tím neotravoval a asi bych se za to styděl. Bůhví, jestli tenhle článek postnu, až ho dopíšu. MOžná ani ne. Ale píšu to hlavně kvůli sobě a lidem, kterým by něco na tom mohlo pomoct.

Jenom jsem chtěl napsat něco strašně sebe-litujícího, i když je to trapný... Píšu to sem hlavně pro sebe, abych si to pamatoval.

Určitě po tomhle nebudu chtít, aby se veřejně prozradila moje identita. Prostě... za tohle se stydím ještě víc, než za to, co jsem sem už napsal.

Vždycky jsem věděl, že jsem jinej, ale doufal jsem, že z toho vyrostu. Protože vyrůst z toho by znamenalo mít konečně někoho, kdo by mě měl rád.
S rodičema si moc nerozumím, což je asi běžná věc. Mají nefungující a velice zvláštní vztah, který asi nikdy neukončí. Docela mě to kdysi jako dítě poznamenalo. A kvůli tomu, že i když jsem z domu už pár let, tak rodiče jsou jediní lidé, se kterými mám hlubší vztah... I když ho vlastně nemám.
Vždycky jsem v nich měl materiální oporu - ale měli to se mnou lehčí, protože jsem se hodně sám reguloval, takže jsem nikdy neměl nic extra drahý, na někoho, kdo vyrůstal jako holka asi až moc. Když to srovnám se svými známými, ale možná zdání klame, já nevím.
Ale měl jsem kde bydlet, měl jsem postel, svoje věci, prostě jsem si nikdy nežil špatně.

Emocionální podporu jsem ale u rodiny neměl nikdy. Byl jsem vždycky děsně zakomplexovanej, z čehož jsem se vyléčil až když jsem ve dvaceti začal bydlet na koleji. Nebylo to lehký a trvaloto několik let, i když k některým věcem jsem se stále neodhodlal.
Ty podělaný komplexy mi zabraňovaly dělat to, co by mě bavilo. Když jsem měl jít někam, kde bych muse být za sebe, kde by mě bylo vidět, bylo mi zle. CHtěl jsem dělat tolik věcí, ale něco se mnou bylo špatně. Skoro jsem chtěl nebýt. Nebýt vidět. Doteď to nedokážu vysvětlit. Věčně jsem chtěl být někým jiným. Ale ani k tomu jsem neměl odvahu. Tak jsem prostě chtěl být neviditelnej, i když na druhou stranu to naprosto kolidovalo s mou extrovertní povahou. Bylo to jako kdyby se ze mně stal introvert násilím.
Určitě k tomu přispelo i to, že jsem si nevěděl poradit s tím, že jsem holka. Ale to už víme.
Abyste rozuměli - moji rodiče za to nemůžou. Já jsem se nějak narodil, s nějakým předpokladem k  sociální fobii a malému sebevědomí (i když introvert jsem nikdy nebyl, spíš jsem byl vždycky jn podělanej strach být tím, kdo doopravdy jsem - ve všech ohledech). A oba dva měli strašně blbé dětství. Rodiče se k nim chovali asi ještě hůř než oni ke mně. No a to podpořilo nějaké ty moje předpoklady k tomu být posranej zbabělec. Vždycky jsem se strašně bál projevit se před nimi, protože jsem měl strach, že se mi budou smát. Zároveň jsem se ještě styděl za to, že se stydím, že by se mi mohli smát. Cítil jsem se přijímaný jen jako chudáček, kterýmu se děcka ve škole posmívají, protože je tlustej a rezavej. Necítil jsem se přijímaný jako někdo, kdo se umí ozvat, kdo ví co chce a jde si za tím. Asi jsem takový byl, ale bál jsem se to projevit. Strašně jsem se za sebe celý život styděl, ať už jde o cokoliv. Přitom jsem nikdy neprovedl nic hroznýho, nikdy jsem neměl žádnej průšvih.

Celý život jsem se bál být tím, čím jsem chtěl být. A myslel jsem si, že ani nemůžu. Ale jak jsem psal v minulém postu, chci to změnit a jít si za tím, co chci, i když je možná pozdě, je mi to fuk. (Teď nemluvím o tranzici, na tu není nikdy pozdě a mám z ní strach.) Prostě si chci splnit svý sny o nějaký identitě a ne pořád jenom prokrastinovat něčím, co pro mě nemá význam.

Žil jsem tak svůj život v několika lžích. Ať už to byla moje kariéra, zájmy nebo můj gender.

Občas mám na svý rodiče takovou tu trapnou pubertální nasranost - za to se fakt stydím. Už to není tak, jak to bylo kdysi, ale nezmizelo to.
Oni jsou dva strašně konfliktní lidé, kterí jdou při každé debatě automaticky do opozice. Taky jsem se tak chovala, dokud jsem neodešla poprvé z domu, kdy jsem si uvědomila, jak je to hrozný, už to nedělám a nikdy nechci. Ale prostě mi to tehdy přišlo normální.
Nerozumí si, ale když jdou pro ti mě, tak se výborně doplňují. (Ještěže jsem jedináček.) NEchápu proč se už dávno nerozvedli. Ale o jejich vztahu nebudu mluvit. Mají oproti mě tolik možností, ale oni je marní...

Hele, to je ale fuk, to sem píšu jen kvůli kontextu. Prostě jen chci říct, že mě děsně štve jedna věc - a sice to, jak moc potřebuju nějaký emocionální zázemí. Mám totiž dojem, že jsem ho v dětství nedostal. DOstal jsem to materiální, to je bez debat. Měl jsem co jíst a jako jedináček jsem měl všecky hračky pro sebe. Byl jsem rozmazlenej spratek a proto se mi o tom tak těžko píše. Že se prostě cítím strašně nevděčně, když to říkám. Ale ona je to pravda.
Nikdy mě za nic nepochválili, cítil jsem se jako největší lůzr, chudinka. Jako chudinku mě taky přijímali - tak mě měli rádi, jak jsem cítil, jako poslušného ňoumu. Škemral jsem o každou pochvalu, nikdy nepřišla sama. NEvybudoval jsem si nic silného, měl jsem strach vystoupit z komfortní zóny. Když jsem měl jako děcko z nečeho strach, tak mi neřekli něco, co bych řekl svými dítěti já, něco jako "neboj, to zvládneš," ale mně prostě řekli "když se bojíš, tak to radši nedělej." Samozřejmě jsem pak nic nedělal, nikdy se nepustil do ničeho , co mě lákalo, protože jsem byla zakomplexovanej posera, kterej se nedokázal vzchopit. A tímhle přístupem se to jen prohlubovalo. Před pár lety jsem měl z toho pěknou sociání fobii a byl jsem úplně nešťastný ze života, jaký žiju, protože to nebylo nic z toho, co jsem si přál, co mě naplňovalo. Pak jsem na to zapomněl, protože jsem měl hodně práce ve škole a práci, i když to občas prosvítalo i tehdy. Teď je to tu zase, ale hodlám to konečně řešit.
A tohle všechno je něco, co jsem si způsobil sám, rodiče za to neviním. Ale to, že k tomu přispěli, je pravda, to už se nebojím říct, i když je to fakt nevděčný za to, že mě materiálně podporovali.
Nikdy jsem neměl pocit, že bych mohl být tím, čím doopravdy jsem nebo tím, čím si přeji být. Vždycky jsem cítil omezení nebo strach z posměchu - ať od rodičů nebo kohokoliv jiného. Byl jsem hrozně poslušný, ale zamračený dítě. A to se nikoho nelíbilo, tak ke mně tak taky přistupovali.
Mám pocit, že mi chybí nějaká základna pod nohama. Nemyslím tím to, že bych chtěl, aby za mě nědo něco řešil, řešil mý problémy, jak si to myslí moji rodiče. To ani náhodou!

Ale na druhou stranu vlastně ani nevím, co to je. Je to vědomí toho, že ve mně někdo věří? Že i když se nechci na někoho spoléhat, protože vím, že jsem dospelěj a zvládnu to sám, tak potřebuju to vědomí, že kdybych padal do nějaký propasti a i přestože vím, že se po cestě někde něčeho zachytnu, protože tak neschopnej zas nejsem, tak tam dole nikdo nestojí se záchrannou plachtou.
Vůbc na tom není nic materiálního. Je to jenom emocionální. A řeknu vám, že je to pěknej vopruz. Protože pak mám strach cítit k někomu něco, protože se moc bojím, že do toho zahrnu i tohle, co mi tak strašně chybí, ten cit, co je úplně na začátku všeho. A to by nebylo dobře.

Tyhlety věci vám ani váš partner nikdy nedá, a ani bych to po něm nikdy nechtěl. To je něco, taková jakási mezera, která se měla zaplnit už dávno. Dlouho jsem tento fakt popíral. Předstíral jsem, že žádná taková mezera ve mně není, protože moji rodiče za mě vždycky všechno zařídili, i když jsem z toho měl vždycky výčitky svědomí.
Hodně se zajímám o psychologii a většina odborníků tvrdí, že tohleto, ten pocit prázdnoty, nejde napravit.

Je to jasné. Jde o jakousi bezpodmínečnou lásku. Tu vám nemůže dát nikdo jinej než rodič. Nemůžete to žádat od partnera - takový vztah mezi partnery by nebyl zdravý.
Pokoušel jsem se v minulosti o vztahy, který nedopadly hlavně díky mojí genderové identitě, jak asi chápete. Teda, jim se to líbilo, že si tak rozumíme, ale když mělo dojít k sexu nebo tak, najdenou jsem byl ženská ještě víc než normálně, což byla hranice, kterou jsem nesnesl. Jenomže krom toho, že jsem byl nespokojenej se svou ženskou rolí ve vztahu, tak se mi tam vždycky vracelo tohleto - že jsem měl vztek, že ten člověk mě nikdy nebude mít rád dost, nikdy ne tak, jako já jeho. Nechápal jsem, proč to tak mám. A o to víc mě to štvalo, když jsem si byl vědom, že já v našem vztahu musím dělat nějaké oběti (nechat se sebou zacházet "jako s ženskou" byla pro mě velká  oběť i v době, kdy jsem nevěděl, že jsem transka). Bylo to takové "já musím dělat tohle všechno, a ty mě ani nemáš rád tak, jako já tebe." No, nenapadlo mě, že ženským se tohle má od chlapa líbit.
Není divu, že jsem si myslel, že jsem lesba.

Ale věřím, že existuje nějakej způsob, jak to vyřešit sám v sobě. Psychologie je podle některých pavěda, ale právě to je výhoda - není to exaktní věra, a tak existuje spousta přístupů. Třeba někdy najdu něco, čím zapnit tu mezeru nebo jak se s tím naučit žít tak, abych neměl pořád takový soužení s tím, že nikoho nemám, a neprojektoval si do svého partnera něco, co mi nikdy nemůže dát. To pak akorát bolí a nikomu to nedoporučuju.

Napadlo mě, že by se mi možná mohlo částěčně podařit ten bezmocnej pocit zmírnit tím, že na sebe budu mírnější a začnu s různýma věcma, který jsem vždycky chtěl dělat, ale měl jsem strach, tak jsem je odkládal. Prostě konečně mít něco, co by mě naplňovalo. Poprvý v životě by něco bylo doopravdy. Chápete. Říká se tomu dharma.
Nedělám si žádný velký naděje na úspěchy, i když by to bylo zadostiučinění, ale raději se budu soustředit spíš na činnosti samotné. Teď se hlavně musím zaměřit na nějaký vnitřní naplnění, který mi to přináší. To bych fakt moc chtěl a hodlám začít co nejdřív, protože jak nezačnu, tak mě to zničí.
To je vše co bych k tomu asi řekl.

A když se vrátím k otázce partnerství, tak v mým případě je asi fakt lepší, když si nebudu nic nalhávat. Včera mě zase opustila naděje, bylo to něco jako vystřízlivění. Je mi kurevsky jasný, že je jen směšně malá naděje, že někdy najdu kluka, se kterým bych si rozuměl, ale zároveň by se mi nezvedal kufr z toho, že on mě bere jako holku.

Jistě, že se někdy zamiluju. Ale bude to buď do někoho, kdo mě bude brát jako kamarádku, protože bude na fyzický chlapy anebo to bude někdo, kdo se mi bude líbit jen platonicky v mých představách, ale jeho přístup ke mně mě bude naprosto odpuzovat.

Na druhou stranu jsem vybíravej hajzl a nemusím brát každýho, kdo se namane, jenom proto, že splňuje požadavky brát mě jako kluko-holku/kluka a být na lidi, co maj ženský pohlavní znaky.
Ale to už je moje chyba, moje blbost. MOc dobře si to uvědomuji. Nestěžuju si na to, jenom to konstatuju. Třeba zmoudřím.
Nehledám řešení, vážení. Jenom vám to říkám. Vím, jaký jsou řešení, ale nevím, jestli jsou pro mě dostačující. MOžná přijdu na to, že jo. CO já vím.

Žádné komentáře:

Okomentovat