pátek 16. září 2016

Můj příběh: Ani žena, ani muž

Mám za sebou (snad už za sebou) celkem dlouhou a poněkud osamělou cestu za sebepoznáním. Je mi dvacet-něco, duševně o něco mladší (i fyzicky vypadám mladší). Fyzicky jsem žena, podle některých možná i pohledná, nabídek mám dost. Ale celej můj život bylo něco "špatně".


Když mi bylo 17, usoudila jsem, že jsem nejspíš lesba. Jenomže mi na tom pořád něco nesedělo, tak jsem si o pár let později řekla, že asi budu asexuál. Pak jsem si řekla, že nebudu dělat ukvapené závěry a ještě počkám, třeba z toho vyrostu. Nevyrostla, pořád mi nešlo být "normální" (snažila jsem se). Tak jsem se asi před rokem vrátila k tomu, že jsem tedy nakonec doopravdy lesba. ALE pak mi jednou při nekonečných ubrečených nočních hledáních na zahraničních stránkách internetu ("co to vlastně jsem?") cvrnklo do nosu něco, co mi moje duše říkala už pár let. 


Moje odlišnost není až tak v tom CO CHCI, ale především v tom, KDO JSEM. 
Fyzicky jsem žena, tak jsem se prostě narodila a akceptuji to jako fakt. Ale duševně už to tak jednoznačné není. Duševně jsem ze 80% kluk, z 20% holka. Což by mi až tak nevadilo, kdybych byla na holky. Ženy jsou krásné, to nepopírám. Ale emocionálně prostě tíhnu ke klukům. A přitom cítím, že jsem sama kluk (ne úplně, ale z dost podstatné většiny). Který kluk to ale bude respektovat, když ve mně vidí ženu?

Nepřipadám si jako úchyl, jsem zkrátka jen něco, na co ještě není žádný termín, ale určitě to patří do LGBT, protože být "normální" jsem zkoušela a prostě mi to nejde, nejsem to já. Věřím, že je nás víc takových, ale všichni to přehlíželi, protože se to dá "zamaskovat" jako heterosexualita.


A proto jsem založila tenhle blog. Chci poznat víc takových lidí. 
Chci konečně žít a vědět, že v tom nejsem sama. 

Žádné komentáře:

Okomentovat